Navigace
Obsah
Boleboř
První dochovaná zmínka o Boleboři pochází z roku 1352. O původu názvu této obce existuje několik domněnek, asi nejpravděpodobnější je, že název "Boleborz" označoval zprvu jen Boleborův les, a teprve později byl přenesen i na osadu, která u něj vznikla. Postupem času tento název prodělal řadu změn, jako např. Boliborz, Boleborss, během německé kolonizace přijala osada jméno svého lokátora Gottfrieda - Gottfriedsdorf, který se časem změnil na Gottirsdorf, Gotterstorff, aby byl v 19. století nakonec obnoven český, avšak trochu pozměněný název - Boleboří.
Již od svého vzniku někdy v polovině 14. století patřila Boleboř k panství Žeberk. Toto panství (a tedy i Boleboř) během let vystřídalo řadu majitelů, v letech 1374 - 1379 byl jeho majitelem Ota z Bergova, uváděný také jako patron zdejšího kostela sv. Mikuláše (Boleboř měla již v druhé polovině 14. století kostel s vlastním farářem), o čtyři roky později je koupil Těma z Kodlic. Dalším držitelem panství Žeberk byl v letech 1418 - 1454 Vít ze Šumburka, který je prodal Albertu z Konipas, majiteli červenohrádeckého panství. Dalším majitelem Žeberka se stal Lorenc Glac, který však roku 1516 zemřel a panství tak zdědila jeho dcera Anna, provdaná za Šebestiána z Veitmile, majitele Chomutovského panství. Tím byla obě panství spojena a Boleboř tak na čas sdílela své osudy s Chomutovem.
Žeberk získal do svého vlastnictví také rod Lobkoviců, avšak poté, co poslední majitel panství z tohoto rodu - Jiří Popel - upadl u císaře v nemilost, bylo mu panství spolu s ostatním majetkem roku 1594 zabaveno a rozděleno. Roku 1605 pak jednu část tohoto panství, jejíž součástí byla i Boleboř, koupil Linhart Štampach ze Štampachu, majitel panství Ahníkov. Tak se Boleboř dostala až k jednomu z Linhartových synů Janu Jindřichovi, který ji připojil k Březnu.
Jan Jindřich ze Štampachu se však zúčastnil stavovského povstání a navíc ještě roku 1619 pohostil "zimního krále" Fridricha Falckého, za což byl Habsburky roku 1622 odsouzen ke ztrátě veškerého jmění. Statek Boleboř s poplužním dvorem tak spolu s vesnicemi Vinařice, Hannersdorf, Gersdorf, Orasín a Bernov dostal do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, od nějž je koupil jeho zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru a Boleboř byla nakonec připojena k panství Ahníkov - Prunéřov.
V polovině 16. století začaly celou Evropu sužovat náboženské spory. Napětí mezi katolíky a protestanty všude rostlo, ani české země nebyly výjimkou. Bolebořská fara, ke které patřily také Orasín, Bernov, Gersdorf, Neuhaus, Stolzenhan, Načetín a Kalek, měla v této době protestantské pastory.
Následná třicetiletá válka rozrostlou a slibně se rozvíjející Boleboř dosti poznamenala. Ještě v polovině 17. století zde bylo deset pustých chalup, bylo také zapotřebí postavit novou faru a kostel. Fara byla postavena v roce 1716 a nový barokní kostel byl dokončen v roce 1729, opět byl zasvěcen sv. Mikuláši. Ve stejném roce byl vybudován i místní lovecký zámeček. V polovině 18. století zde byla postavena také škola.
Obyvatelé Boleboře se živili především zemědělstvím, kromě něj se věnovali také chovu dobytka, pěstování a spřádání lnu, bělení plátna a zhotovování různého dřevěného náčiní a nádobí, potřebného pro domácnost. Na konci 18. století bylo v obci asi 70 domů, stodola, kravín, ovčín, panský zámeček, myslivna, mlýn a 4 rybníky. Žilo zde na 400 lidí a k bolebořské farnosti byly přifařeny Orasín, Zákoutí, Mezihoří, Svahová a Pyšná.
V první polovině 19. století Boleboř poměrně citelně zasáhly napoleonské války, po jejich skončení však v obci došlo k velkému rozvoji, trvajícímu prakticky celé století. Roku 1850 se Boleboř stala samostatnou obcí. Roku 1868 k ní byly připojeny osady Orasín, Mezihoří a Zákoutí. Již v roce 1880 se však tyto osady opět osamostatnily. Na přelomu 19. a 20. století rozvoj Boleboře dosáhl svého vrcholu a obec zažívala období svého největšího rozkvětu. Výborně se zde dařilo řemeslům, byl zde čilý cizinecký ruch, hlavně ze Saska, nacházely se zde čtyři hostince a dva obchody a zdejší škola měla již 3 třídy se 165 žáky. Většina obyvatel se věnovala zemědělství, hlavně pěstování žita, ječmene, lnu, zelí, brambor a červeného jetele na krmivo. V blízkém kamenolomu se těžil kvalitní štěrk a v provozu byla také místní parní pila. V roce 1900 byl nalezen vydatný pramen pitné vody, díky čemuž se v Boleboři vybudoval vodovod. O pět let později byl založen místní hasičský sbor. Nikdo tenkrát jistě netušil, jak užitečný bude již o dva roky později při řadě požárů - např. mlýna v Orasíně či hostince přímo v Boleboři.
První světová válka poklidný chod obce na čas přerušila, po jejím skončení se však život opět brzy vrátil do starých kolejí. To druhá světová válka ráz obce poznamenala více - především odsunem německého obyvatelstva po jejím skončení , což mělo za následek značné snížení počtu obyvatel v obci. Krátce po válce vznikla v Boleboři sedmičlenná česká správní komise, která svou činnost vykonávala do května roku 1946, kdy ji nahradil místní národní výbor. Současně byla převzata hasičská zbrojnice a byl ustanoven dobrovolný hasičský sbor na ochranu majetku před požáry. A opět netrvalo dlouho a musel vyjíždět do akce - během září a října roku 1947 to bylo hned třikrát! První požár vypukl 7. září na rašeliništi v Hoře sv. Šebestiána a trval celé tři týdny. Podruhé hořelo20. října na Hoře sv. Kateřiny a o týden později v pravé poledne vypukl třetí požár přímo v Boleboři. Tento požár měl ze všech tří zdaleka nejničivější následky a trvalo ještě hodnou chvíli, než se z něj obec naplno vzpamatovala. Během něj vyhořela stodola u Balounů, farská stodola, fara, kostel a 12 obytných domů, a na jeho likvidaci se podílelo přes 30 hasičských sborů. Existuje několik domněnek, jak tento požár vznikl, oficiální tiskový zpravodaj ministerstva financí jej však (kvůli dalším dvěma požárům, které se staly tentýž den v hostinci v Jindřišské a v jirkovském sběrném táboře Němců) označil za dílo "organizované skupiny německých žhářů."
V roce 1954 byl k Boleboři opět připojen Orasín. O rok později byla k Boleboři připojena také Pyšná a v roce 1960 se částí Boleboře stala i Svahová.
Koncem 50. let došlo v obci k dalšímu velkému rozvoji. Velkodůl Čs. Armády dal přestavět zdejší bývalý hostinec na rekreační středisko a nechal k němu také přistavět ubytovací část s 56 lůžky. O pobyty zde byl velký zájem a přiměl obyvatele měst, aby si kupovali zdejší neobydlené chalupy a budovali si zde rekreační bydlení, čímž se Boleboř stala rekreační oblastí. V tomto období také proběhla výstavba zemědělské farmy Boleboř, st. statku Chomutov, zaměřená přednostně na chov jatečného skotu. Bylo zde zaměstnáno 29-38 lidí a byly pro ně postaveny dvě obytné budovy. Většina obyvatel Boleboře dojížděla za prací do dolů, hutních podniků a elektráren, část z nich také pracovala v lese a na farmě. V roce 1959 byly odstraněny ruiny kostela a vyhořelých domů, výstavba nového kostela proběhla teprve v 90. letech díky sponzorské pomoci bývalých německých obyvatel. Kaple byla postavena na stejném místě jako bývalý kostel, slavnostně vysvěcena byla 23. srpna 1993.
V roce 1975 byla zrušena zdejší škola, v jejíž prostorách byl po rekonstrukci umístěn obecní úřad, pošta a knihovna. O rok později se od Boleboře odtrhla Pyšná a stala se součástí Vysoké Pece. V roce 1983 byla vybudována zdejší prodejna, která je využívána dodnes. V polovině 90. let byla dokončena telefonizace obce, v roce 1999 byla ke zdejší nové kapli přistavěna věž, do níž byl v srpnu roku 2000 zavěšen a vysvěcen zvon z Orasína.
Boleboř je dnes poklidně žijící obcí, vyhledávanou pro svou možnost odpočinku a rekreačního vyžití.
Orasín
Vznik Orasína je nám bohužel dodnes záhadou. Nedochovaly se nám o něm totiž žádné písemné zprávy. O tom, jak Orasín vznikl, tedy existují pouze pověsti a nepodložené domněnky - např. jedna pověst říká, že byl založen lidmi z bývalé vsi Roschlitz, kterou opustili kvůli častým nepřátelským vpádům… Stejně jako o vzniku obce nevíme nic určitého ani o původu jejího názvu. Nejpravděpodobnější teorií vzniku názvu Orasín je, že se jedná o slovo slovanského původu, vzniklého příponou -ín k osobnímu jménu Orasa, tedy Orasův dvůr. Tento název pak prodělal řadu změn, vyskytoval se ve tvarech jako např. Vrasin, Oriczen, Worasyn, Vrysen, či v poněmčeném Urisen nebo Uhrissen…
Jak napovídá první písemná zmínka o Orasíně z roku 1383, spadá jeho vznik přibližně do období kolem poloviny 14. století. Z roku 1454 už máme o vsi konečně první významnější informaci, a tou je fakt, že Orasín v této době patřil k panství Červený hrádek. Dá se proto předpokládat, že celé následující století se svým panstvím sdílel jeho osudy. Roku 1577 předal August z Gersdorfu a Červeného hrádku třinácti orasínským usedlým, kteří měli až do tohoto roku půdu pouze v nájmu, pozemky u Bernovské cesty do dědičného užívání. O rok později získal červenohrádecké panství rod Lobkoviců, avšak jak již víme z historie Boleboře - poté, co Jiří Popel z Lobkovic upadl u císaře v nemilost, byl mu všechen majetek roku 1594 zabaven a rozdělen. Orasín se tak spolu s částí bývalého panství dostal roku 1605 do rukou Linharta Štampacha ze Štampachu a byl připojen k panství Ahníkov. Po porážce stavovského povstání byl roku 1622 Jan Jindřich, syn Linharta st. ze Štampachu, potrestán za svou účast na povstání ztrátou majetku, a Orasín se tak jako část zástavy dostal do vlastnictví Jaroslava Bořity z Martinic.
Dalším majitelem této zástavy a tedy i Orasína se stal Florián Žďárský ze Žďáru. Když byl později dělen majetek Martiniců, byl Orasín převeden ze statků Březno přímo do panství Ahníkov. V této době byl Orasín dosti velkou a bohatou vesnicí. Její slibný rozvoj sice na čas přerušila třicetiletá válka, která se i zde citelně podepsala, po jejím skončení ještě řadu let trvalo, než se obec úplně vzpamatovala, avšak počátkem 18. století již bylo vše při starém a Orasín se dál slibně rozvíjel. V roce 1725 byla ve vsi postavena kaplička, slavnostně vysvěcena bolebořským farářem dne 28. října. O tom, jak dobře se Orasínu vedlo, vypovídá i fakt, že v této době měli i vlastní školu. V polovině 18. století měla ves asi 40 domů, 2 mlýny a tříselník se čtyřmi stoupami. Pracovali zde 2 tkalci, truhlář, kovář, krejčí a 2 tesaři, celkem zde žilo přibližně 230 lidí.
Koncem 18. století ve vsi přibyla vrchnostenská pila a cihelna. Většina lidí se zde živila pěstováním lnu, předením, tkaním plátna, chovem dobytka a obchodem se dřevem. Orasín však byl v této době značně zchudlý, některý záznamy dokonce uvádějí, že lidem se zde žilo doslova špatně.
V polovině 19. století zde navíc stála olejna, soustružna a hostinec, později byly postaveny ještě další 2 mlýny. Pěstování lnu zde již ustupovalo, lidé se živili především soustružením dřeva, uměleckým truhlářstvím, paličkováním krajek a chovem dobytka. Orasínské ozdobné kuchyňské náčiní bylo vyhlášené široko daleko, některé zdroje je označovaly přímo za umělecké kousky.
Roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. Ani Orasín nebyl výjimkou. Roku 1868 byl ale připojen k Boleboři, kde zůstal až do roku 1880, kdy se opět osamostatnil. Přelom 19. a 20. století byl v Orasíně ve znamení opětovného rozvoje. Stály zde již 2 pily, 2 soustružny dřeva, výrobna šindelů a 3 hostince. Chyběla tu však škola, do ní musely děti chodit až do Boleboře.
Rok po založení hasičského sboru v Boleboři byl také v Orasíně založen sbor dobrovolných hasičů, který hned následujícího roku prodělal svůj "křest ohněm" při hašení požáru jednoho ze zdejších mlýnů. Obě světové války neměly v Orasíně žádný bouřlivý průběh, asi nejvíce obec poškodilo snížení počtu obyvatel v důsledku odsunu němců po skončení druhé světové války. Orasín měl po válce ze všech obcí nejdříve zřízenu správní komisi - již 4. května. V roce 1954 byl Orasín opět připojen k Boleboři.
V roce 1995 byla na náklady obce Boleboř opravena zdejší kaplička, a byl do ní také zavěšen malý zvon. V srpnu roku 2000 byl z věžičky domu p. Lansdorfa přenesen zvon do kaple v Boleboři, samotná věžička pak byla pro svou zchátralost zbourána. Dnes je v Orasíně 17 trvale obydlených objektů, počet obyvatel má zvyšující se charakter. Již téměř před sto lety byl Orasín vyhlášeným rekreačním letoviskem, a oblíbeným místem rekreace je dodnes.
Svahová
Stejně jako u Orasína nemáme žádné dochované zprávy ani o vzniku Svahové. Je však velice pravděpodobné, že byla založena Kryštofem z Karlovic, majiteli červenohrádeckého panství, někdy v polovině 16. století, současně nebo krátce po zřízení kamencovny v Jirkově. Vznik vsi s touto kamencovnou velice úzce souvisel, neboť ve svých počátcích ji obývali především lesní dělníci, kteří pro ni pracovali. Tento vznik vysvětluje také původní název obce - Neuhaus, tedy nově založený dům. První doložená písemná zmínka o Svahové pochází z roku 1563.
Kryštof z Karlovic v Jirkově vybudoval nejenom kamencovou huť, ale také důl Sv. Kryštofa, ve kterém se těžily kamencové rudy. Do města proto povolal řadu saských dělníků a mistrů, kterým kromě různých výhod také prodal právo na těžbu kamencových rud se dvěma kusy lesa. Smlouva však neuváděla, jak dlouho zde měšťané mohou těžit. Když pak roku 1577 prodal téměř celé své panství nevlastnímu synovi Augustu z Geršdorfu, ponechal si Karlovic kamencovou huť, důl s právem těžby i osadu Neuhaus, tedy vše potřebné pro dobývání a zpracování rudy. Tím však začaly těžké spory o právo těžby. Po smrti Karlovice získal lesní území Svahové Georg Meinl, který jej roku 1610 prodal městu Jirkov. O tři roky později získalo město Jirkov také důlní dílo Sv. Kryštof se vším příslušenstvím.
Třicetiletá válka měla pro ves zničující následky. Neví se přesně, zda Svahová tuto válku vůbec přežila, záznamy o tom mlčí, poválečné záznamy ji však neuvádí, je tedy dost pravděpodobné, že byla zpustošena. O více jak sto let později již máme o Svahové opět zprávy. To měla ves 18 domů, stojících uprostřed lesa. Stále patřila k Jirkovu, spolu s nímž byla součástí červenohrádeckého panství. Jeho majitelem byl v této době Jindřich z Rottenhanu, po jehož smrti je zdědila jeho dcera Gabriela, provdaná za hraběte Jiřího Buquoye. Ten na panství podporoval rozvoj průmyslu, mimo jiné otevřel několik skláren, z nichž jedna byla v letech 1817 - 1819 také ve Svahové. Tato sklárna (Georghütte - Jiřího huť) byla poměrně rozsáhlá - měla svůj parní stroj včetně stoupy, sklářskou huť, kůlny na nářadí, stáje a obytné budovy pro 16 rodin sklářských dělníků. Vyrábělo se zde tabulové, vápenaté a zelené sklo. Roku 1819 však celá sklárna vyhořela a již nebyla obnovena. Kromě sklářského průmyslu se zde také dolovala železná ruda, dodávaná do železárny ve Vysoké Peci, tato těžba však nedosahovala přílišného významu. Svahová vždy byla průmyslově založenou obcí, zemědělství se zde nedařilo, až na jednoho výrobce hraček zde nebyla zastoupena ani řemesla. Školou i farou patřila Svahová k Boleboři.
Roku 1850 se Svahová stala samostatnou obcí, avšak jen do roku 1868, kdy již byla osadou města Jirkova.
O průběhu obou světových válek v obci se nám nedochovaly žádné významné zprávy, výraznějším následkem druhé světové války zde byl stejně jako v okolních obcích především úbytek obyvatelstva v důsledku poválečného odsunu Němců.
Český název "Svahová" se začal používat až v roce 1951 na základě vyhlášky ministerstva vnitra a byl odvozen z polohy vesnice. Její německý název nyní patří pouze myslivně na západním okraji vsi, což vede ještě i dnes k častým omylům, kdy se zaměňuje Neuhaus - Nový dům nad Jindřichovou Vsí u Kalku za Neuhaus - Svahovou. Při územní reorganizaci v roce 1960 byla Svahová přičleněna k obci Boleboř, kde je dodnes.
Dnes je ve Svahové kromě trvale obydlených domů také 36 rekreačních objektů, což jasně svědčí o oblíbenosti tohoto místa k rekreaci. Jako zajímavost by se dalo uvést, že chatu zde míval také prezident Ant. Novotný. Kromě letních rekreantů si zde však přijdou na své také milovníci zimních sportů, neboť zde byl z blízkého Farského vrchu do ústí Lužce vybudován lyžařský vlek.
Použitá literatura: Bernau, B. Čechy - Krušné hory a Poohří. Praha 1846
Bílek, J., Jangl, L., Urban, J. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov 1976
Bílek, J. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 I., II. Praha 1882
Binterová Z. Od Kalku po Boleboř a Blatno. Chomutov 2000
- Chytilův Místopis Československé republiky. Praha 1930
Kořan, J. Vývoj železářství v Krušných horách. Praha 1969
- Kronika hasičského sboru v Boleboři
Sommer, J. Das Königreich Böhmen - Saaser Kreis. P. 1846
- Údaje OÚ Boleboř
První dochovaná zmínka o Boleboři pochází z roku 1352. O původu názvu této obce existuje několik domněnek, asi nejpravděpodobnější je, že název "Boleborz" označoval zprvu jen Boleborův les, a teprve později byl přenesen i na osadu, která u něj vznikla. Postupem času tento název prodělal řadu změn, jako např. Boliborz, Boleborss, během německé kolonizace přijala osada jméno svého lokátora Gottfrieda - Gottfriedsdorf, který se časem změnil na Gottirsdorf, Gotterstorff, aby byl v 19. století nakonec obnoven český, avšak trochu pozměněný název - Boleboří.
Již od svého vzniku někdy v polovině 14. století patřila Boleboř k panství Žeberk. Toto panství (a tedy i Boleboř) během let vystřídalo řadu majitelů, v letech 1374 - 1379 byl jeho majitelem Ota z Bergova, uváděný také jako patron zdejšího kostela sv. Mikuláše (Boleboř měla již v druhé polovině 14. století kostel s vlastním farářem), o čtyři roky později je koupil Těma z Kodlic. Dalším držitelem panství Žeberk byl v letech 1418 - 1454 Vít ze Šumburka, který je prodal Albertu z Konipas, majiteli červenohrádeckého panství. Dalším majitelem Žeberka se stal Lorenc Glac, který však roku 1516 zemřel a panství tak zdědila jeho dcera Anna, provdaná za Šebestiána z Veitmile, majitele Chomutovského panství. Tím byla obě panství spojena a Boleboř tak na čas sdílela své osudy s Chomutovem.
Žeberk získal do svého vlastnictví také rod Lobkoviců, avšak poté, co poslední majitel panství z tohoto rodu - Jiří Popel - upadl u císaře v nemilost, bylo mu panství spolu s ostatním majetkem roku 1594 zabaveno a rozděleno. Roku 1605 pak jednu část tohoto panství, jejíž součástí byla i Boleboř, koupil Linhart Štampach ze Štampachu, majitel panství Ahníkov. Tak se Boleboř dostala až k jednomu z Linhartových synů Janu Jindřichovi, který ji připojil k Březnu.
Jan Jindřich ze Štampachu se však zúčastnil stavovského povstání a navíc ještě roku 1619 pohostil "zimního krále" Fridricha Falckého, za což byl Habsburky roku 1622 odsouzen ke ztrátě veškerého jmění. Statek Boleboř s poplužním dvorem tak spolu s vesnicemi Vinařice, Hannersdorf, Gersdorf, Orasín a Bernov dostal do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, od nějž je koupil jeho zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru a Boleboř byla nakonec připojena k panství Ahníkov - Prunéřov.
V polovině 16. století začaly celou Evropu sužovat náboženské spory. Napětí mezi katolíky a protestanty všude rostlo, ani české země nebyly výjimkou. Bolebořská fara, ke které patřily také Orasín, Bernov, Gersdorf, Neuhaus, Stolzenhan, Načetín a Kalek, měla v této době protestantské pastory.
Následná třicetiletá válka rozrostlou a slibně se rozvíjející Boleboř dosti poznamenala. Ještě v polovině 17. století zde bylo deset pustých chalup, bylo také zapotřebí postavit novou faru a kostel. Fara byla postavena v roce 1716 a nový barokní kostel byl dokončen v roce 1729, opět byl zasvěcen sv. Mikuláši. Ve stejném roce byl vybudován i místní lovecký zámeček. V polovině 18. století zde byla postavena také škola.
Obyvatelé Boleboře se živili především zemědělstvím, kromě něj se věnovali také chovu dobytka, pěstování a spřádání lnu, bělení plátna a zhotovování různého dřevěného náčiní a nádobí, potřebného pro domácnost. Na konci 18. století bylo v obci asi 70 domů, stodola, kravín, ovčín, panský zámeček, myslivna, mlýn a 4 rybníky. Žilo zde na 400 lidí a k bolebořské farnosti byly přifařeny Orasín, Zákoutí, Mezihoří, Svahová a Pyšná.
V první polovině 19. století Boleboř poměrně citelně zasáhly napoleonské války, po jejich skončení však v obci došlo k velkému rozvoji, trvajícímu prakticky celé století. Roku 1850 se Boleboř stala samostatnou obcí. Roku 1868 k ní byly připojeny osady Orasín, Mezihoří a Zákoutí. Již v roce 1880 se však tyto osady opět osamostatnily. Na přelomu 19. a 20. století rozvoj Boleboře dosáhl svého vrcholu a obec zažívala období svého největšího rozkvětu. Výborně se zde dařilo řemeslům, byl zde čilý cizinecký ruch, hlavně ze Saska, nacházely se zde čtyři hostince a dva obchody a zdejší škola měla již 3 třídy se 165 žáky. Většina obyvatel se věnovala zemědělství, hlavně pěstování žita, ječmene, lnu, zelí, brambor a červeného jetele na krmivo. V blízkém kamenolomu se těžil kvalitní štěrk a v provozu byla také místní parní pila. V roce 1900 byl nalezen vydatný pramen pitné vody, díky čemuž se v Boleboři vybudoval vodovod. O pět let později byl založen místní hasičský sbor. Nikdo tenkrát jistě netušil, jak užitečný bude již o dva roky později při řadě požárů - např. mlýna v Orasíně či hostince přímo v Boleboři.
První světová válka poklidný chod obce na čas přerušila, po jejím skončení se však život opět brzy vrátil do starých kolejí. To druhá světová válka ráz obce poznamenala více - především odsunem německého obyvatelstva po jejím skončení , což mělo za následek značné snížení počtu obyvatel v obci. Krátce po válce vznikla v Boleboři sedmičlenná česká správní komise, která svou činnost vykonávala do května roku 1946, kdy ji nahradil místní národní výbor. Současně byla převzata hasičská zbrojnice a byl ustanoven dobrovolný hasičský sbor na ochranu majetku před požáry. A opět netrvalo dlouho a musel vyjíždět do akce - během září a října roku 1947 to bylo hned třikrát! První požár vypukl 7. září na rašeliništi v Hoře sv. Šebestiána a trval celé tři týdny. Podruhé hořelo20. října na Hoře sv. Kateřiny a o týden později v pravé poledne vypukl třetí požár přímo v Boleboři. Tento požár měl ze všech tří zdaleka nejničivější následky a trvalo ještě hodnou chvíli, než se z něj obec naplno vzpamatovala. Během něj vyhořela stodola u Balounů, farská stodola, fara, kostel a 12 obytných domů, a na jeho likvidaci se podílelo přes 30 hasičských sborů. Existuje několik domněnek, jak tento požár vznikl, oficiální tiskový zpravodaj ministerstva financí jej však (kvůli dalším dvěma požárům, které se staly tentýž den v hostinci v Jindřišské a v jirkovském sběrném táboře Němců) označil za dílo "organizované skupiny německých žhářů."
V roce 1954 byl k Boleboři opět připojen Orasín. O rok později byla k Boleboři připojena také Pyšná a v roce 1960 se částí Boleboře stala i Svahová.
Koncem 50. let došlo v obci k dalšímu velkému rozvoji. Velkodůl Čs. Armády dal přestavět zdejší bývalý hostinec na rekreační středisko a nechal k němu také přistavět ubytovací část s 56 lůžky. O pobyty zde byl velký zájem a přiměl obyvatele měst, aby si kupovali zdejší neobydlené chalupy a budovali si zde rekreační bydlení, čímž se Boleboř stala rekreační oblastí. V tomto období také proběhla výstavba zemědělské farmy Boleboř, st. statku Chomutov, zaměřená přednostně na chov jatečného skotu. Bylo zde zaměstnáno 29-38 lidí a byly pro ně postaveny dvě obytné budovy. Většina obyvatel Boleboře dojížděla za prací do dolů, hutních podniků a elektráren, část z nich také pracovala v lese a na farmě. V roce 1959 byly odstraněny ruiny kostela a vyhořelých domů, výstavba nového kostela proběhla teprve v 90. letech díky sponzorské pomoci bývalých německých obyvatel. Kaple byla postavena na stejném místě jako bývalý kostel, slavnostně vysvěcena byla 23. srpna 1993.
V roce 1975 byla zrušena zdejší škola, v jejíž prostorách byl po rekonstrukci umístěn obecní úřad, pošta a knihovna. O rok později se od Boleboře odtrhla Pyšná a stala se součástí Vysoké Pece. V roce 1983 byla vybudována zdejší prodejna, která je využívána dodnes. V polovině 90. let byla dokončena telefonizace obce, v roce 1999 byla ke zdejší nové kapli přistavěna věž, do níž byl v srpnu roku 2000 zavěšen a vysvěcen zvon z Orasína.
Boleboř je dnes poklidně žijící obcí, vyhledávanou pro svou možnost odpočinku a rekreačního vyžití.
Orasín
Vznik Orasína je nám bohužel dodnes záhadou. Nedochovaly se nám o něm totiž žádné písemné zprávy. O tom, jak Orasín vznikl, tedy existují pouze pověsti a nepodložené domněnky - např. jedna pověst říká, že byl založen lidmi z bývalé vsi Roschlitz, kterou opustili kvůli častým nepřátelským vpádům… Stejně jako o vzniku obce nevíme nic určitého ani o původu jejího názvu. Nejpravděpodobnější teorií vzniku názvu Orasín je, že se jedná o slovo slovanského původu, vzniklého příponou -ín k osobnímu jménu Orasa, tedy Orasův dvůr. Tento název pak prodělal řadu změn, vyskytoval se ve tvarech jako např. Vrasin, Oriczen, Worasyn, Vrysen, či v poněmčeném Urisen nebo Uhrissen…
Jak napovídá první písemná zmínka o Orasíně z roku 1383, spadá jeho vznik přibližně do období kolem poloviny 14. století. Z roku 1454 už máme o vsi konečně první významnější informaci, a tou je fakt, že Orasín v této době patřil k panství Červený hrádek. Dá se proto předpokládat, že celé následující století se svým panstvím sdílel jeho osudy. Roku 1577 předal August z Gersdorfu a Červeného hrádku třinácti orasínským usedlým, kteří měli až do tohoto roku půdu pouze v nájmu, pozemky u Bernovské cesty do dědičného užívání. O rok později získal červenohrádecké panství rod Lobkoviců, avšak jak již víme z historie Boleboře - poté, co Jiří Popel z Lobkovic upadl u císaře v nemilost, byl mu všechen majetek roku 1594 zabaven a rozdělen. Orasín se tak spolu s částí bývalého panství dostal roku 1605 do rukou Linharta Štampacha ze Štampachu a byl připojen k panství Ahníkov. Po porážce stavovského povstání byl roku 1622 Jan Jindřich, syn Linharta st. ze Štampachu, potrestán za svou účast na povstání ztrátou majetku, a Orasín se tak jako část zástavy dostal do vlastnictví Jaroslava Bořity z Martinic.
Dalším majitelem této zástavy a tedy i Orasína se stal Florián Žďárský ze Žďáru. Když byl později dělen majetek Martiniců, byl Orasín převeden ze statků Březno přímo do panství Ahníkov. V této době byl Orasín dosti velkou a bohatou vesnicí. Její slibný rozvoj sice na čas přerušila třicetiletá válka, která se i zde citelně podepsala, po jejím skončení ještě řadu let trvalo, než se obec úplně vzpamatovala, avšak počátkem 18. století již bylo vše při starém a Orasín se dál slibně rozvíjel. V roce 1725 byla ve vsi postavena kaplička, slavnostně vysvěcena bolebořským farářem dne 28. října. O tom, jak dobře se Orasínu vedlo, vypovídá i fakt, že v této době měli i vlastní školu. V polovině 18. století měla ves asi 40 domů, 2 mlýny a tříselník se čtyřmi stoupami. Pracovali zde 2 tkalci, truhlář, kovář, krejčí a 2 tesaři, celkem zde žilo přibližně 230 lidí.
Koncem 18. století ve vsi přibyla vrchnostenská pila a cihelna. Většina lidí se zde živila pěstováním lnu, předením, tkaním plátna, chovem dobytka a obchodem se dřevem. Orasín však byl v této době značně zchudlý, některý záznamy dokonce uvádějí, že lidem se zde žilo doslova špatně.
V polovině 19. století zde navíc stála olejna, soustružna a hostinec, později byly postaveny ještě další 2 mlýny. Pěstování lnu zde již ustupovalo, lidé se živili především soustružením dřeva, uměleckým truhlářstvím, paličkováním krajek a chovem dobytka. Orasínské ozdobné kuchyňské náčiní bylo vyhlášené široko daleko, některé zdroje je označovaly přímo za umělecké kousky.
Roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. Ani Orasín nebyl výjimkou. Roku 1868 byl ale připojen k Boleboři, kde zůstal až do roku 1880, kdy se opět osamostatnil. Přelom 19. a 20. století byl v Orasíně ve znamení opětovného rozvoje. Stály zde již 2 pily, 2 soustružny dřeva, výrobna šindelů a 3 hostince. Chyběla tu však škola, do ní musely děti chodit až do Boleboře.
Rok po založení hasičského sboru v Boleboři byl také v Orasíně založen sbor dobrovolných hasičů, který hned následujícího roku prodělal svůj "křest ohněm" při hašení požáru jednoho ze zdejších mlýnů. Obě světové války neměly v Orasíně žádný bouřlivý průběh, asi nejvíce obec poškodilo snížení počtu obyvatel v důsledku odsunu němců po skončení druhé světové války. Orasín měl po válce ze všech obcí nejdříve zřízenu správní komisi - již 4. května. V roce 1954 byl Orasín opět připojen k Boleboři.
V roce 1995 byla na náklady obce Boleboř opravena zdejší kaplička, a byl do ní také zavěšen malý zvon. V srpnu roku 2000 byl z věžičky domu p. Lansdorfa přenesen zvon do kaple v Boleboři, samotná věžička pak byla pro svou zchátralost zbourána. Dnes je v Orasíně 17 trvale obydlených objektů, počet obyvatel má zvyšující se charakter. Již téměř před sto lety byl Orasín vyhlášeným rekreačním letoviskem, a oblíbeným místem rekreace je dodnes.
Svahová
Stejně jako u Orasína nemáme žádné dochované zprávy ani o vzniku Svahové. Je však velice pravděpodobné, že byla založena Kryštofem z Karlovic, majiteli červenohrádeckého panství, někdy v polovině 16. století, současně nebo krátce po zřízení kamencovny v Jirkově. Vznik vsi s touto kamencovnou velice úzce souvisel, neboť ve svých počátcích ji obývali především lesní dělníci, kteří pro ni pracovali. Tento vznik vysvětluje také původní název obce - Neuhaus, tedy nově založený dům. První doložená písemná zmínka o Svahové pochází z roku 1563.
Kryštof z Karlovic v Jirkově vybudoval nejenom kamencovou huť, ale také důl Sv. Kryštofa, ve kterém se těžily kamencové rudy. Do města proto povolal řadu saských dělníků a mistrů, kterým kromě různých výhod také prodal právo na těžbu kamencových rud se dvěma kusy lesa. Smlouva však neuváděla, jak dlouho zde měšťané mohou těžit. Když pak roku 1577 prodal téměř celé své panství nevlastnímu synovi Augustu z Geršdorfu, ponechal si Karlovic kamencovou huť, důl s právem těžby i osadu Neuhaus, tedy vše potřebné pro dobývání a zpracování rudy. Tím však začaly těžké spory o právo těžby. Po smrti Karlovice získal lesní území Svahové Georg Meinl, který jej roku 1610 prodal městu Jirkov. O tři roky později získalo město Jirkov také důlní dílo Sv. Kryštof se vším příslušenstvím.
Třicetiletá válka měla pro ves zničující následky. Neví se přesně, zda Svahová tuto válku vůbec přežila, záznamy o tom mlčí, poválečné záznamy ji však neuvádí, je tedy dost pravděpodobné, že byla zpustošena. O více jak sto let později již máme o Svahové opět zprávy. To měla ves 18 domů, stojících uprostřed lesa. Stále patřila k Jirkovu, spolu s nímž byla součástí červenohrádeckého panství. Jeho majitelem byl v této době Jindřich z Rottenhanu, po jehož smrti je zdědila jeho dcera Gabriela, provdaná za hraběte Jiřího Buquoye. Ten na panství podporoval rozvoj průmyslu, mimo jiné otevřel několik skláren, z nichž jedna byla v letech 1817 - 1819 také ve Svahové. Tato sklárna (Georghütte - Jiřího huť) byla poměrně rozsáhlá - měla svůj parní stroj včetně stoupy, sklářskou huť, kůlny na nářadí, stáje a obytné budovy pro 16 rodin sklářských dělníků. Vyrábělo se zde tabulové, vápenaté a zelené sklo. Roku 1819 však celá sklárna vyhořela a již nebyla obnovena. Kromě sklářského průmyslu se zde také dolovala železná ruda, dodávaná do železárny ve Vysoké Peci, tato těžba však nedosahovala přílišného významu. Svahová vždy byla průmyslově založenou obcí, zemědělství se zde nedařilo, až na jednoho výrobce hraček zde nebyla zastoupena ani řemesla. Školou i farou patřila Svahová k Boleboři.
Roku 1850 se Svahová stala samostatnou obcí, avšak jen do roku 1868, kdy již byla osadou města Jirkova.
O průběhu obou světových válek v obci se nám nedochovaly žádné významné zprávy, výraznějším následkem druhé světové války zde byl stejně jako v okolních obcích především úbytek obyvatelstva v důsledku poválečného odsunu Němců.
Český název "Svahová" se začal používat až v roce 1951 na základě vyhlášky ministerstva vnitra a byl odvozen z polohy vesnice. Její německý název nyní patří pouze myslivně na západním okraji vsi, což vede ještě i dnes k častým omylům, kdy se zaměňuje Neuhaus - Nový dům nad Jindřichovou Vsí u Kalku za Neuhaus - Svahovou. Při územní reorganizaci v roce 1960 byla Svahová přičleněna k obci Boleboř, kde je dodnes.
Dnes je ve Svahové kromě trvale obydlených domů také 36 rekreačních objektů, což jasně svědčí o oblíbenosti tohoto místa k rekreaci. Jako zajímavost by se dalo uvést, že chatu zde míval také prezident Ant. Novotný. Kromě letních rekreantů si zde však přijdou na své také milovníci zimních sportů, neboť zde byl z blízkého Farského vrchu do ústí Lužce vybudován lyžařský vlek.
Použitá literatura: Bernau, B. Čechy - Krušné hory a Poohří. Praha 1846
Bílek, J., Jangl, L., Urban, J. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov 1976
Bílek, J. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 I., II. Praha 1882
Binterová Z. Od Kalku po Boleboř a Blatno. Chomutov 2000
- Chytilův Místopis Československé republiky. Praha 1930
Kořan, J. Vývoj železářství v Krušných horách. Praha 1969
- Kronika hasičského sboru v Boleboři
Sommer, J. Das Königreich Böhmen - Saaser Kreis. P. 1846
- Údaje OÚ Boleboř
